Pravda ale nemůže být dál. Od malička jsem byl vychováván spíše pragmaticky, k praktickému a technickému životu. Což je docela vzdálené od umění a focení. K umění jsem měl ale sklony. Chodil jsem do souborů tanečních, pěveckých a nakonec i divadelních. Jak jsem se teda k focení dostal?

Svůj mimoškolní čas jsem strávil převážně ve skautu nebo fotbalem. Překvapivě byl u počátků mých fotografických choutek skaut. Na táborech jsem si půjčoval foťáky od starších kamarádů, kteří měli lepší foťáky. Zrcadlovka byla pro mě tak vzdálená věc, že jsem se zpočátku bál ji vůbec držet v rukách. Co kdyby mi spadla, žejo? Kromě mé záliby být na fotkách, před objektivem nebo u mikrofonu jsem objevil nové kouzlo. Focení mně vyvolávalo zvláštní pocit radosti. Radosti z každé povedené fotky. Až později jsem zjistil, že fotkou vlastně tvořím obraz. Obraz je zachycení okamžiku. Na ideálním obrazu jsou dodržovány kompoziční pravidla. Je třeba mít cit pro barvy a hrát si se světlem. To samé platí pro fotografie.

Zároveň je u fotografie potřeba znát svůj přístroj, aby byl správně nastavený a ideálně se v technice trochu vyznat pro koupi toho nejvhodnějšího vybavení. A zde se setkal můj svět umění a technického přemýšlení.